středa 21. února 2018

Světlo mágů (Dragon Age)

Krátká fanfikce o Andersovi a mé slečně Hawke. Asi uhodnete, že se jedná o čin týkající se jejich romance.

"Andersi," pošeptala mu do ucha tiše Ariadne a ještě více se ke svému milenci přivinula. Blonďatý mág neodpověděl, pouze stále nerudně hleděl do prázdna, s obočím staženým do mrzutého pohledu.

Ariadne Hawke ho pohladila po jeho zlatých vlasech, a neslyšně si povzdechla. Její zrzavé vlasy se mísily s těmi jeho slaměnými, a její ruce proplétaly oboje z nich, a zvlášť ty jeho.

Konečně. Milovala ho, milovala ho z celého srdce, a nyní byli konečně spolu, v posteli, u ní v jejím sídle. Po tom, jak dlouho Anders odolával, to byl téměř zázrak. Byla tak šťastná. Vždycky, když za ním zašla, když navštívila jeho kliniku, odmítala odejít, vždy tam setrvávala až do posledního záblesku slunce. Tu mu pomáhala s pacienty, tu zase pomáhala uklízet. Někdy se prostě jen dívala.

A pak to přišlo.

A oni se políbili.

Bylo to jako sen. Jako ten nejnádhernější, nejúžasnější sen celého Thedasu, jako světlo konečně ukázané v temnotě, jako rozsvícená lucerna po tak dlouhém setrvávání v černotě.

I on byl šťastný. On, její milovaný Anders, mág, kterého z celého svého srdce milovala.

Ale Spravedlnost ne.

"Pořád si nemyslím... já..." Tentokrát ale odpověděl Anders. Věděla, že to byl on, ne ten démon uvnitř. Nemusela být krvavý mág, aby to zjistila – jeho hlas byl tichý, melancholický, a neustále se lomil, jako by ho někdo stále víc a víc štěpil a snažil se rozdělit.

Anders vždycky takový byl. Nikdy ho neviděla, že by se choval jinak. Tvrdil, že kdysi dávno byl jiný, že rád flirtoval s dívkami jako byla ona, že rád vtipkoval... že měl svou kočku, sira Drápala. Všechno mohlo být tak jiné, kdyby se potkali tenkrát! Ona, Aradne Hawke, jako nejstarší potomek Malcolma Hawke, se narodila už jako odpadlice, mágyně na útěku před templáři a celým jejich Kruhem. Schovávali se s rodinou všude možně, naposledy se usídlili v Lotheringu, kde to vypadalo, že konečně budou šťastní.

Kdyby tenkrát... co kdyby... co kdyby tudy někdy Anders prošel, na jednom ze svých útěků, o kterém vždy tak vyprávěl? Co kdyby se zde potkali a ona by se do něj zamilovala už zde, kdy mohli začít vlastně okamžitě bezproblémový, milostný vztah?

Ale zamilovala by se do něj tenkrát, když pořád tvrdí, jak jinou osobou byl?

Tiše si povzdechla.

"Nejsi šťastný?" zeptala se ho. Její hlas byl prázdný a tón nicneříkající, uvnitř Ariadne ale sžíral neuvěřitelný zármutek.

Neřekla mu ona jasně, že jí na tom, jaký je, že jí může zničit život, nezáleží? Nezáleželo jí na ničem, absolutně na ničem, pokud u sebe měla Anderse. V jeho přítomnosti měla pocit, jako by jí mělo snad puknout srdce, jako by snad začala poskakovat samotným štěstím, jako by se měla zbláznit a s ní celý svět.

Anders byl vlastně tou nejhorší věcí, ksterá se jí stala. Obětovala by svůj život, celý svět, a to jen pro něj. Anders. A Ariadne Hawke. Dva mágové, dva milenci.

Bylo to pouhopouhých pár týdnů, co se k ní nastěhoval ze Stínova, pryč ze své zaprášené, zapuchlé kliniky, přímo k ní, do šlechtického sídla na Hradišti. Velký pokrok. Ale ona věděla, že jeho melancholie nebyla způsobena tímto posunem na společenském žebříčku.

Pořád mluvil o tom, jak jí jednou zničí život, jak jí ublíží, jak bude díky němu na dně a jak ztratí vše, na čem jí záleželo... ale to nedokázal pochopit, že jí to bylo jedno? Dokázala všechny tyto fakta ignorovat, pokud s ním takto ležela v jedné posteli a mohla ho držet a pouhopouze být s ním.

Do pekel s těmi jeho řečmi.

Do pekel s jeho klinikou.

Do pekel se Spravedlností.

To se k ní Anders otočil, s téměř zoufalým výrazem na tváři, a spustil: "Ariadne-"

"Nezačínej s tím zas," utnula ho okamžitě a rychle ho políbila. Cítila, jak Anders na chvíli téměř zdřevěněl, jak ztuhnul šokem a překvapením, pak jí ale po těch dlouhých sekundách polibek konečně opětoval.

Pak ji k sobě přivinul.

Ariadne Hawke pouze spolkla své hořké slzy, které by plakala pro něj, a přidala se k jeho noční stínohře ve světle luceren.

Žádné komentáře:

Okomentovat