neděle 11. února 2018

Co se děje s fantasy žánrem?

Jednou - už se přiznám, že nevím kde, ale jednalo se o nějakou recenzi - jsem četla názor, že žánr fantasy, narozdíl od žánru sci-fi, přestal být inovativním. Ustálil se na neustálém kopírování stylu George R. R. Martina a jeho velkoplošné politicko-historicko ságy s mnoha postavami, či na kopírování stylu Tolkiena a jeho epické výpravy za záchranou světa. Nebo se fantasy dílo spokojí s okopírováním toho, co je na obou knihách to nejdůležitější a co si každý pamatuje nejvíce - ten velkolepý, propracovaný, fantastický svět

Na českém trhu se objevila jedna fantasy kniha, jejíž jméno nechci zmínit, aby se někdo náhodou neurazil (ale možná z toho popisu poznáte, kterou knihu myslím), která se začala na Startovači prezentovat tím, že vyjde bůh ví kolik dílů, že se bude jednat o obrovskou, rozsáhlou fantasy ságu s propracovaným světem s mnoha postavami, že se bude jednat o jakousi českou Píseň ledu a ohně. Pokud víte, kterou knihu myslím, určitě víte, že na databázi knih má tato kniha i velmi různorodé recenze. Jedná se buď o epigony, kteří si vystačí se třemi pochvalnými větami a pěti hvězdičkami, a nebo lidmi, kteří vám napíšou pět odstavců nevraživé, hluboce nespokojené a negativní kritiky

Přiznám se, že Vám nemůžu říct svůj názor, jelikož jsem knihu zatím nečetla (třebaže se na to chystám), jednoduše na svou vlastní četbu čas nemám, jelikož mě škola co se týče nějakého zpracovávání písmenek a slov naprosto vyčerpává. Ale vím, co o té knize říkají mé kamarádky, které knihu četly. Ani jedné z nich se nelíbila. 


Lze se ptát - kde je tedy problém? Jednou odpovědí může být, že se jedná o prvotinu autorů. Je jasné, že autor lépe porozumí, jak u své knihy udržet čtenáře a nějak lépe sestrojit kompozici knihy, až když má za sebou pár těch napsaných výtvorů. Proč se ale v tom případě hned hrnout do bůhvíkolikadílné epické ságy? To pokušení přeskočit zkoušku ohněm a hned se dát do práce je samozřejmě velké, ale každý přeci tak nějak instinktivně tuší, kdy je na místě se v tom řemeslu ještě chvíli nějakým procvičováním zlepšit. 

S tím souvisí druhá možná odpověď. Když už se každý žene do své vlastní epické fantasy ságy, asi to dělá proto, že má nějaký originální nápad, no ne? A je tak originální, že ho prostě musí rozvléct do třiadvaceti knih, ba lépe, napsat každou z těchto knih tak, aby měla přes tisíc stránek, ba i víc. Chyba lávky, ani tak to není! Pokud je člověk v žánru přeci jen nějak zběhlý, je schopný poznat, kdy se jedná o brak a kdy o opravdu dobré dílo. Podívejme se třeba na takového Eragona. Jak moc jsme to zbožňovala, když jsem byla malá, jak jsem hltala ty knížky! Poslední knížka, Inheritance, vyšla, když jsem byla už na gymplu, otevřela jsem ji, začala číst, a...

Zjistila jsem, že mě to absolutně vůbec nebaví. Že je to přeci hrůza. Jak jsem tohle mohla kdy číst? Asi by bylo zajímavé si celou ságu přečíst znovu, abych si zablokovala krk tím neustálým kroucením hlavou, že tohle se mi kdysi dávno zdálo originální, strhující a zábavnou četbou.

Máme tedy odpovědi na otázku, kde je problém. Kde je však řešení? Přeci jen, tyto otázky jsou takové univerzální. Jak dosáhnout originality, jak vytvořit něco, co ještě nikdo předtím nedokázal. Je vůbec možné ještě představit úplně nový příběh?

Možná to ani není potřeba. Existuje ještě jedna fantasy sága, která byla předělána i do velmi úspěšných počítačových her a která se liší od ságy Martina i Tolkiena. Sága, na které chci tuto svou "tezi" dokázat. Možná už jste uhodli, co myslím - Sapkowskiho Zaklínače.


Co je podle mě na této sáze tedy tolik inovativního, že by mohla přinést řešení k celé této otázce "originality"? Odpověď najdeme v tom, čím se vlastně liší od Písně ledu a ohně či Pána prstenů. Také nabízí propracovaný svět, návštěvu složitých politických situací, "hry o trůny", čaroděje, pokus o záchranu světa. To, v čem se liší, je její návrat ke kolébce fantastiky - kterou je romantismus.

Píšu bakalářku na českou fantastiku konce 19. století, a musím říci, že tenkrát existoval na tento žánr úplně jiný pohled než nyní. Nyní představu o žánru fantasy budují naše klasiky, které vyšly v 20. století či stále vychází. Téměř vždy pracujeme s novým, uzavřeným světem, který s naším světem nemá vlastně nic společného; stejně tak pracujeme s nyní již klasickými motivy jako jsou elfové, trpaslíci, mágové, draci. Romantismus však nabízí svět náš, tak, jak ho známe, opředený mýty a legendami, které se v něm stávají skutečností. Podívejme se třeba na českou klasiku, Máchův Máj, ve kterém je celé jedno intermezzo zaměřené na duchy. Nebo Kytice. V Kytici je toho přeci tolik nadpřirozeného! Revenant, polednice, vodník, tajemná jeskyně... a mohla bych mluvit dále. Z toho všeho se začala vyvíjet fantastika a z fantastiky se postupně vylouplo fantasy a sci-fi

Když jsem četla Zaklínače a hrála jeho hry, tuhle inspiraci v romantismu jsem nemohla přehlédnout. Připadalo mi, že tam na mě hledí z každého rohu, a proto mě svět Zaklínače tolik učaroval. Každá fantasy nějakým způsobem vychází z mytologie, samozřejmě, ale pouze Zaklínač z toho dokázal vytvořit něco nového a zároveň napodobit ten romantický styl, kdy nadpřirozeno bylo součástí lidského života, kdy byl svět doopravdy (aspoň z hlediska našeho vnímání) opředen tím něčím fantastickým a tajemným. 

Je v tomhle návratu ke kořenům fantastiky cesta k tomu, jak znovu oživit žánr fantasy? To vám bohužel nepovím. Stejně tak vám nechci nakukat, že všechny moderní fantasy příběhy jsou špatné a okopírované. Ale možná by fantasy prospěl nějaký ten pohled dozadu. 

Možná bychom měli nechat ve fantasy znovu dýchat ten tak starodávný romantismus.

1 komentář:

  1. A ja, že je nejaký problém so mnou keď to s kopírovaním vnímam podobne. No žiaľ sa obávam, že to samé robím aj ja. Čo je aj dôvodom mojich nulových ambícií stať sa spisovateľkou. :-D

    OdpovědětVymazat