středa 13. září 2017

7. Kapitola: Kříž a jeho stoupenci


Nová kapitola pro ty, kteří vytrvali i přes mé pomalé přidávání! Děkuji! 


Alenka si připadala jako v nějakém snu. Jako by jí někdo prováděl imaginární říší a ona byla pouze divákem toho, co se kolem ní odehrávalo.

Bylo to její první střetnutí s civilizací mrtvého světa – opravdovou civilizací, ne jen bestiemi, které předstírali být lidmi –, a Alenka byla nadšená. Lidé v uniformách, podobných jako měl agent Shepherd, ale jinak střižených, lehce kratších. Sídlo, které vypadalo jako kasárny, které se před nimi vynořilo jako oáza v poušti. Agent Shepherd celou cestu neřekl ani slovo, a až zde se poprvé identifikoval, ji identifikoval jako dívku z tábora Gildy, jemu poté řekli, že si má jít okamžitě promluvit s plukovnicí Ryderovou.

Když mu Alenka v tom příbytku řekla, kým je, odkud je, agent Shepherd prakticky vůbec nereagoval. Jediné, co jí řekl, velice tichým hlasem, bylo: „Dovedu tě do naší základny. Dostaneme tě domů. Slibuju.“

Domů. Do protiatomového krytu CZ-3. Jak moc ho Alenka chtěla opustit, a jak moc do něj pak zase chtěla zpět. Ale teď se její názor začal znovu dramaticky měnit. Byla vedena zámkem, bez agenta Shepherda, který se musel jít nahlásit, ale s několika vojáky před ní i za ní. Nikdo s ní nepromluvil ani slovo, ale Alenka se přesto usmívala. Bez dechu pozorovala zámek a přemýšlela o tom, jak nádherný musel být před válkou. Kdyby jen věděla, kde jsou. Kdyby jen mohla vidět nějaké fotografie!

Teď, v přítomnosti, seděla v místnosti, která jí připomínala kliniku v krytu. Byla tu se čtyřmi lidmi v bílých pláštích a zvědavě pozorovala, co dělají. Na ruce měla přilepenou náplast na místě, kde jí sebrali krev; chtěli otestovat, zda nepojala příliš mnoho radiace, a proto jí i vzali Tech-echo.

Její oči byly už nějakou dobu ulpěné na červeném kříži na zádech jediné doktorky v místnosti, která se k ní zrovna otočila s vlídným, avšak prazvláštně smutným úsměvem.

„Budeš v pořádku, Alenko, ale nejdřív ti musíme dát injekci, ano?“ řekla. „Abychom zbavili tvé tělo radiace, kterou jsi venku pobrala.“

V Alence to hrklo. „Znamená to, že umírám?“

Doktorka zavrtěla hlavou. „Ale vůbec ne. Jak jsem řekla – jenom jedna injekce a všechno bude v pořádku.“

„Jen aby sis nemyslela, Alenko, umřela bys, kdybys v tomhle stavu pár dní zůstala. Avšak pár dní s touhle mírou radiace znamená tak rok. Nebo dva,“ řekl doktor, který u operačního stolu opravoval jeden z přístrojů. Doktorka po něm hodila nevěřícný pohled a pak se otočila k třetímu doktorovi v místnosti, který se opíral o zeď a něco si četl ve velmi tlusté bichli.

„Gustave, to mu nic neřekneš?“ zeptala se ho.

„Cože?“ zvedl doktor překvapeně hlavu, jeho oči zvětšené tím, jak tlustá byla sklíčka jeho brýlí.

„A to má být psychologem,“ povzdechla si doktorka a přidržela Alence ruku.

„A je to,“ usmála se na ní, jakmile se zbavila injekce, a Alenka jí úsměv váhavě opětovala. „Já se jmenuju Sophie, jen tak mimochodem. Doktorka Sophie Krugerová.“

„A to jste opravdu doktorkou, nebo jenom… jako?“ zeptala se váhavě Alenka. Sophie Krugerová překvapeně zamrkala, očividně nechápajíc její otázku, to jí ale odpověděl opravující doktor: „Sophie je tou nejlépe vystudovanou doktorkou, jakou by mohla být, jak nám stále připomíná. Ale jestli se ptáš, jestli je to titul, ne, není. Měli jste snad vy v krytu univerzity?“

„Více méně,“ odpověděla pomalu Alenka. Bylo pravdou, že univerzity také neměli, avšak měli speciální graduační programy pro studenty, kteří usilovali o vyšší vzdělání.

„Tak to jste asi poslední na světě! Já nejsem bohužel doktorem ani doopravdy, ani jako,“ usmál se.

„Anthony tím chce říct, že ho vychovala a vyučila matka příroda. Také se podle toho někdy chová,“ odfrkla si Sophie.

„Sophie, vážně tu chceš dělat scénu před tím děvčetem?“ ozval se jejich psycholog, Gustav, a Sophie nevěřícně zakroutila hlavou.

„Teď se ozve,“ řekla tak tiše, že to slyšela pouze Alenka, která se ihned zasmála.

Vzápětí se však zarazila. Připadalo jí to jako věčnost od chvíle, kdy se zasmála naposledy. Doktorka Krugerová si toho očividně všimla, jelikož Alence stiskla ruku a řekla: „Neboj se. Všechno už teď bude v pořádku.“

„Jak to víte?“ opáčila Alenka. „To půjdu domů?“

V Sophiině tváři se objevil stín pochybností – pouze se tam mihl a byl zase pryč, ale byl tam. Až poté, co zmizel, odpověděla: „Určitě ano.“

„A kdy?“ Alenka se odmlčela a pak mnohem tišeji dodala: „Kde to vlastně vůbec jsem? Tohle je ta… Republika?“

„Republika je dál na západ. V Anglii a pobřežní části Francie,“ odvětil Anthony a vyměnil si se Sophie pohled. „Tenhle rozhovor by však měl vést náš psycholog, že ano?“

Gustav znovu vzhlédl od své knihy, očividně ne zrovna potěšen.

„Neměli bychom její trauma prodiskutovávat hned takhle brzy. Potřebuje čas. Jen abychom vyplnili nějaký hloupý formulář-“

„Já žádná traumata nemám,“ odsekla okamžitě Alenka, a pohledy všech přítomných se stočily k ní.

„Samozřejmě, že ne,“ řekla Sophie, Alenka se však pouze zamračila a pokračovala: „Jediný, kdo tu má právo na nějaké odpovědi, jsem já. Kde to jsem? Kdo vůbec jste vy? Kde je agent Shepherd? A co je zač ta Republika?“

„To je hodně otázek,“ zasmál se Anthony, ale smál se sám. Gustav si poupravil své brýle.

„Jsi na jednom z táborů Republiky na neutrálním území,“ řekl. „To znamená na území, které se snaží již nějakou dobu dobýt. My jsme členové Červeného kříže a asistujeme jim jako doktoři a vědci.“

Červeného kříže? Alenka o této organizaci slyšela, avšak ne moc. Pamatovala si pouze, že jde o nějakou organizaci, která pomáhala lidem. Před válkou. Avšak očividně i po válce.

„Mluvíte o Republice, jako byste nebyli jejími obyvateli,“ řekla poté.

„Narodili jsme se tam, to ano, ale to neznamená, že jsme úplně jejími členy,“ odpověděl Gustav.

„Takže to není stát?“

„Ale je,“ odvětila Sophie. „My jako organizace se k němu však ne zrovna rádi hlásíme, víš? Je to složité.“

„Prostě si myslíme, že by si lidi měli víc pomáhat a Republika si to nemyslí. Což z nás dělá tak trochu anarchisty,“ zasmál se znovu Anthony. Tentokrát se pousmáli i Sophie a Gustav.

„K tvým dalším otázkám,“ pokračoval Gustav. „Agenta Shepherda neznám. To on tě sem přivedl?“

Alenka přikývla. „Z táboru Gildy,“ dodala, opakujíc to, co slyšela od něj samotného a od ostatních vojáků.

„Shepherd je dobrý člověk,“ ozval se Anthony. „Ale tady ho nemají moc rádi. Je takový… svůj.“

„To může znamenat cokoliv,“ nadzdvihla Sophie obočí a Anthony pokrčil rameny. „Znám ho jen od vidění. Nejsme přátelé; on si spíš drží lidi od těla.“

To by sedělo. I k ní se choval poněkud odtažitě.

„Avšak něco říci o Republice, to je těžké. To je velice těžké,“ povzdechl si vzápětí Gustav. „Kde začít? Oficiálně vznikla na nový rok téměř před padesáti lety, ale jako společenství se tu už drží trochu déle. Je trochu ironické, že demokracie si uchovala svou základnu zrovna v Londýně, ale co naplat. Cílem Republiky je prosazovat hodnoty míru, rovnosti a demokracie, které měly zemřít spolu s válkou, ale přežily, právě s nimi. Samo o sobě to zní hezky, ale někdy se tam v Londýně chovají, jako by přesně tyto ideály také nevedly ke konci světa.“

„Ideály nevedly ke konci světa. Ten způsobili lidi,“ odsekla Sophie.

„Lidi, kteří se schovávali za tyto ideály,“ pokrčil rameny Gustav.

„Pořád je to lepší, než kdyby naopak veřejně prosazovali sociální darwinismus, otrokářství a neposkytovali žádnou péči pro ty slabší na okraji společnosti, nemyslíš, Gustave?“ řekl Anthony. Psycholog mu na to neodpověděl, a ticho, které v místnosti nastalo, Alenku zaskočilo.

„Myslíte někoho konkrétního?“ zeptala se proto opatrně.

„To v krytu nevíte opravdu vůbec o ničem?“ zakroutil hlavou Anthony. Alenka se zarděla – téměř vyhrkla, že to není její chyba, že jim Průzkumníci všechny tyhle věci tajili – avšak na poslední chvíli se zarazila.

„Na východ odsud je ještě jedno společenství,“ ujala se odpovědi Sophie. „Říká si Severní Horda; Republika s nimi ne zrovna daleko odsud poměrně krutě válčí. Já sama jsem to viděla na vlastní oči. Tenkrát s námi byl ještě Jean, další doktor. Určitě byste si popovídali, jeho prarodiče byli také z krytu. Horda ale přepadla tábor, kde měl zrovna službu, a.…“

Sophie v ten okamžik lehce zbledla. Anthony se kousl do rtu a Gustav vypadal, jako by chtěl něco říct, ale nebyl si jistý, jestli je to vhodné.

„Od té doby nejsme na předních liniích,“ povzdechla si Sophie a zavrtěla hlavou.

„Chápu to dobře, že třebaže jsou tady banditi jako byla ta Gilda, tak spolu jediné dva státy, které by mohly znovu přinést pořádek do tohoto světa, válčí?“

„Tak jednoduché to není, Alenko,“ zavrtěla hlavou Sophie, Alenka však vztekle přimhouřila obočí a řekla: „Já vím, že ne. Ale přijde mi to strašně hloupé. Měli bychom se spíše snažit svět znovu přebudovat, aby byl obyvatelný a bezpečný, aby se v něm vůbec dalo žít!“

Třebaže Alenka si myslela, že co řekla, souhlasí s ideami Červeného kříže, doktoři si mezi sebou jen vyměnili pohledy. To Alenku ještě více rozzuřilo, avšak dříve, než stihla něco dalšího říci, se rozevřely dveře. V nich se objevil postarší muž s uštvaným výrazem ve tváři – jeho doktorský plášť prozradil, že je to další z členů Červeného kříže. Jeho pohled se vzápětí stočil k Alence, a dívka si všimla, že drží její Tech-echo.

„Pánové a dámo,“ vydechl zhluboka a pozdravil své kolegy. „Mladá slečno,“ dodal poté a Alence podal její Tech-echo. Dívka si ho se šťastným úsměvem nasadila zpět na svou pravou ruku.

„Jak jsi to od nich proboha vymámil zpátky?“ zeptala se překvapeně Sophie. Nově příchozí doktor pokrčil rameny: „To je ten můj osobní šarm. Ne, že by tam ze mě byli nějak nadšení.“

Alenka se úkosem podívala na Sophie a poté na doktora, který si zrovna začal sundávat svůj plášť. Neměla snad své Tech-echo dostat zpátky?

„Jmenuji se Mendel. Mendel Samson. Rád tě poznávám,“ řekl poté a potřásl si s Alenkou rukou. Hned na to jí však přestal věnovat pozornost a svůj pohled stočil ke Gustavovi: „Doufám, že máte hotovou zprávu o jejím stavu.“

Psycholog sebou lehce ošil. „Totiž…“

„Výborně. Takže nemáte. Co jste tady celou dobu dělali? To chcete, aby nám Republika zase dýchala za krk?“ procedil Mendel zuby a položil si hlavu do dlaní. Vypadalo to, že se jedná o jejich nadřízeného.

„Jen jsem si myslel, že to není potřeba,“ odvětil váhavě Gustav. „Ta dívka nejdřív potřebuje klid, než jí někdo zavalí otázkami.“

„Proto jsme ji nechali, ať zavalí otázkami ona nás,“ ozval se Anthony. Mendel si znovu hluboce povzdechl.

„Podívejte se, já s vámi souhlasím, ale Republika to tak chce. Do zítřka. Tak proboha-“

„Do zítřka? Znamená to, že už zítra půjdu domů?“ vyhrkla Alenka. Mendel se k ní otočil.

„Ano,“ odpověděl po chvíli ticha. „Ano, vypadá to tak. Už připravují jednotku agentů, kteří tě doprovodí zpět do tvého krytu.“

Alenka cítila, jak se jí rozbušilo srdce.

„Jen se připrav na to, že Republika bude nejspíš chtít navázat kontakt s obyvateli tvého krytu. Měj oči otevřené, Alenko,“ řekl jí pomalu Mendel. Alenka se podívala do jeho blankytně modrých očí, zvažující naléhavost jeho slov. Nakonec přikývla.

Zapomněla se však zeptat ještě na jednu otázku.

„Promiňte, ale,“ řekla proto nervózně. „Půjde s námi i agent Shepherd?“

Žádné komentáře:

Okomentovat