Já se s těmi kapitolami polepším, slibuju! Minulý týden jsem konečně dokončila tento (druhý) rukopis. A znovu děkuji za komentáře!
Noc byla dlouhá, avšak ne nekonečná. Když záhadný muž téměř vyvedl Alenku ven z ruin, Slunce na obloze znovu začalo pomalu vysvitovat. Alenčina ruka byla pevně svírána a pevně svírala ruku jejího průvodce. Nemohla si pomoct a stále hleděla do temných očních sklíček jeho masky, na jeho armádní kabát. Za sebou zanechávala křik, hrůzu a smrt, kterou kolem rozsévaly ty bestie. Ať už byly zač cokoliv. Museli se s tímhle Průzkumníci potýkat vždy, když vyšli na povrch?
Musel se s tímto potýkat tento muž?
Co byl zač?
Alenka teprve nyní počínala cítit únavu. Nebyla zvyklá být takto dlouho vzhůru a potýkat se s takovouto tělesnou námahou. Věděla, že kdyby následovala své přání stát se Průzkumnicí, pravděpodobně by to byl její denní šálek kávy, ale kdo se o tohle teď staral? Jakub Holeček jí odmítal odpovědět a Alenka už si přestala namlouvat, že je to jen podivná souhra náhod. Jakub Holeček jí buď ignoroval, anebo nebyl naživu.
Vskutku nemohla rozhodnout, co je horší.
Alenka a její průvodce se znovu ocitli v pustině, obklopeni pouze ničím a nicotou. Alenka si však zároveň uvědomila, že uprostřed té nicoty stojí malý, opuštěný domek, a její průvodce to pravděpodobně moc dobře věděl, očividně k němu míře.
Vnitřek domu nevypadal jako opuštěný, dezertovaný interiér domu v ruinách. Zde někdo aktivně žil, nebo se v něm aspoň někdo aktivně pohyboval. Alenka na stole viděla položené nějaké střelné zbraně, knihy, notesy, na zemi ležel spacák. Bylo to snad místo, kde tento muž žil? Nebo pouze dočasně přenocoval?
Odpověď dostala téměř okamžitě, jelikož muž deaktivoval past, kterou měl nastraženou několik metrů od prahu dveří a konečně si sundal svou masku. Naproti Alence nyní stal muž tak ve věku jejího otce, s šedinami ve vlasech, orlím nosem a tmavýma očima. Hleděl na ni váhavě, rozpačitě, jako by stále nevěděl, co s ní. Alenka sama nevěděla, co si počít. Nakonec vyhrkla: „Děkuju Vám.“
Muž ní stále pouze zíral, nakonec ale pomalu přikývl a položil masku na stůl. Alenka si ke stolu pomalu sedla, stále nenápadně hledíc po svém zachránci. Ten jí z torny položené na blízké, zaprášené knihovně, vytáhl chléb a vodu. Alenka sice večeřela, od večeře ale uběhla již notná doba. Téměř jí to ani nepřišlo, jejímu žaludku však ano.
„Jmenuju se Joseph Shepherd,“ řekl jí a sedl si naproti ní. Alenka čekala, že jí podá ruku, on na ni však stále upřeně zíral.
„Alena Čechová,“ vydolovala ze sebe se soustem stále v ústech. Joseph Shepherd, její zachránce, který ji měl jméno, pomalu přikývl.
„Co to bylo za monstra?“ zeptala se ihned, upíraje na jejího zachránce zrak.
„Říká se jim Hrobaři,“ odvětil jí pomalu Joseph Shepherd. „To jsi o nich ještě neslyšela?“
Alenka zavrtěla hlavou. Copak byli na povrchu takovéto bestie nyní normou?
„Ty jsi přišla s tím novým shlukem z Čech, že ano?“ zeptal se jí vzápětí muž. „Včera.“
Alenka přikývla. Sousto jí v ten okamžik uvízlo v hrdle.
„Přivedli vás zase z Prahy? Nebo z nějaké jiné oblasti? Museli jste žít v nějaké izolované komunitě. Všichni od vás vypadali… čistě.“
Alenka na to nic neřekla.
„Promiň, nechtěl jsem…“ Joseph Shepherd si povzdechl. „Dojez to.“
Alenka nevěděla, jestli se má pana Shepherda bát, či ne. Zbytek své snídaně dojedla mnohem pomaleji, přičemž se zároveň snažila znovu dovolat panu Holečkovi. Manipulovat s Tech-echem pouze pomocí jedné ruky bylo však prakticky nemožné, a třebaže se jí podařilo velitele Průzkumníků prozvonit, výsledek byl stejný, jako předtím. Žádná odezva.
Alenka Čechová byla nevyvratitelně sama. Až na tohoto muže, který vypadal, jako by nevěděl, co s ní.
Třebaže Alenka nyní měla jeho jméno, stále nevěděla, co je zač. Proč ji zachránil. Jeho temné oči, nyní upřené do země, a uniforma již prozrazovaly mnohé, ale stále ne dost. Alenka se proto zeptala: „Kdo jste?“
Joseph Shepherd pomalu zvedl hlavu. „Chceš říct, že to nevíš?“
Alenka zmateně zavrtěla hlavou. Jeho uniforma jí pravděpodobně měla říkat ještě víc, než si myslela.
„Jsem speciální agent Nové republiky,“ odvětil jí poté Joseph, měře si ji svým pohledem. „Víš, co je to Nová republika, že ano?“
Alenka na něj chvíli jen zírala. Podle toho, jak odpoví, se bude odvíjet celá následující konverzace, a vlastně celá její budoucnost. Nebylo to jenom o tom říct, že neví; bylo to i o tom přiznat, že je z protiatomového krytu, že není z povrchu. Sice to vypadalo, jako by to tomu muži začalo docházet samo, Alenka se to ale bála přiznat. Její předchozí zkušenosti s površany byly nanejvýš politováníhodné.
Avšak to jméno – Nová republika – jeho ozvěna v ní rezonovala jako něco, co by jí mohlo vrátit její naděje o tomto jinak mrtvém světě.
„Podívej se, Alenko,“ řekl jí vzápětí agent, vida, že mlčí. „Já vím, že se bojíš. Zapomeň, že jsem se ptal, na Nové republice vůbec nezáleží.“ Poté se odmlčel a pokračoval: „Slibuju ti, že udělám vše pro to, aby ses dostala domů. Ale nejdřív mi musíš říct, kde tvůj domov je.“
Jeho slova byla tak podivná, že Alenka překvapeně zamrkala. Kde byl její domov? Co vlastně zbylo z jejího domova? Co tam zůstalo po návštěvě čtyř vrahů z povrchu, co tam zůstalo poté, co se jim rozhodli pomoci a oni se obrátili proti nim?
Alenka nevěděla, kam by jí měl speciální agent odvést. Neuvědomovala si, jak sama v tomto světě je, dokud se jí na to nezeptal.
Odpověděla by mu, že neví, ale nechtěla mu odpovědět vůbec.
Nemůže totiž v tomto světě zůstat sama.
Nechtěla v tomto světě zůstat sama.
„Nebo je tvůj domov…?“ uvědomil si agent, co se Alence honí hlavou. Dívka poté konečně promluvila: „Já nevím. Ale můžu Vám říct, kde je.“
Joseph Shepherd, lehce překvapen rozhodností jejího hlasu, přikývl.
„Můj domov není nikde poblíž. Je hluboko v zemi, na východ odsud. Je to protiatomový kryt CZ-19.“
Madison Ryderová se opřela do židle a hluboce vydechla. Atomové bomby je zbavili mnoha věcí, avšak papírování ani nyní nebylo nedostatek; jako by se byrokracie v lidských srdcích usadila natolik trpce, že se jí člověk nebyl schopen zbavit.
Plukovnice upustila pero stále napuštěné inkoustem a prudce vstala. Vzala do ruky cigaretu, ubalenou z čerstvého tabáku jen před několika dny dovezeného z Anglie, a otevřela okno své ztrouchnivělé pracovny. Když za toho prudkého poledního větru německého Mnichova vydechla kouř, neubránila se dalšímu povzdechu.
Život na předních liniích nebyl žádné peříčko, tohle ale bylo ještě horší než bojovat na frontě. Tyhle prázdné momenty, které nebylo prakticky čím naplnit, byly na celé této šarádě zatím tou nejhůře snesitelnou věcí. Dopisy z Londýna od jejích rodičů, příkazy od generála Kuntze, zprávy od speciálních agentů, kteří byli zrovna na nějaké misi. Všechno to bylo samozřejmě důležité, ale všechno to bylo nesnesitelně monotónní a nudné. Madison by mnohem raději byla někde v zákopech se svou zbraní, bojujíc proti kanibalům, banditům a gangům stále svobodného území střední Evropy.
Jak nádherné bylo budovat Republiku napříč starým kontinentem, prorážet osady vidláků a banditů, z trosek starých vytvářet trosky nové.
Madison Ryderová se opřela o zábradlí a zahleděla se dolů do základny, kterou si zde Republika otevřela. Z trosek bylo velice obtížné vyčíst, kde se to vůbec nacházejí, a až jeden z archeologů z Republiky jim potvrdil, že se jedná o zámek Fürstenried. To, co kdysi bývaly majestátné zahrady, nyní byla pouhá bahnitá zem, poseta stopami všude přítomných vojáků. Republika bývalé šlechtické sídlo velice účelně proměnila v kasárny. Třebaže místo mělo jistojistě historickou hodnotu, nikdo si zvlášť nestěžoval. Přeci jen, svět byl již dávno po smrti.
Republika však povstala z popela starého světa jako fénix, zrozena do ještě majestátnější formy, než jaké dosáhla předválečná demokracie.
Madison se nad tou představou pousmála. Byla to jedna z frází, kterou si jako mladí kadeti vyměňovali na vojenské akademii, hrdí na to, že jsou součástí něčeho tak velkého. Patriotismus byl v Republice v jejím mládí poměrně častým a vídaným jevem, avšak časy se změnily.
Možná byrokracie nebylo to jediné, co ze starého světa uvízlo v lidských srdcích.
„Madam,“ ozval se za ní vzápětí hlas. Madison rychle típla cigaretu o parapet.
„Ano?“ otočila se. Její pohled se střetl s pohledem poměrně mladého vojína. Musel zde už očividně být nějakou dobu, jelikož jeho tvář byla zarostlá jako keř.
„Agent Shepherd se vrací, madam. Před deseti minutami ho hlídka zpozorovala patnáct minut odtud.“
Plukovnice nadzdvihla obočí. „A to jste mi potřeboval nahlásit, vojíne?“
Mladík se zarděl, avšak vzápětí se vzpamatoval. „Ano, madam, ono totiž…“
„Vyklopte to, proboha.“
„On není sám, madam,“ vyhrkl co nejrychleji mohl chlapec. „Je s ním nějaká dívka. Domníváme se, že ji zachránil z tábora Gildy, avšak nejsme si jistí.“
Pro lásku boží, Joe.
Madison měla co dělat, aby si znaveně nepromnula tvář. Joe si vždycky našel způsob, jak otevřít staré rány, jak se vzepřít rozkazu a zároveň ho splnit, jak plivnout na všechny zásady, které se měly tak striktně dodržovat – jednoduše řečeno, vždycky věděl, jak velení, a specificky jí, nasrat.
Před vojínem však udržela stoickou tvář. „Tak to je výborné. Jakmile dorazí do tábora, pošlete agenta Shepherda do mé kanceláře a tu holku k Červenému kříži. Rozkazy máte, tak odsud vypadněte.“
Mladík zasalutoval a vyběhl z místnosti. Jakmile byl z doslechu, Madison nakopla svou židli.
Ubránila se bolestnému zaskuhrání a raději znovu vyhlédla z okna. Snažila se v dáli spatřit stín, přinejlepším siluetu agenta Shepherda, a dívku, kterou sem měl údajně vést. Avšak kromě dvora zámku a daleké, rozlehlé mlhy neviděla nic.
Jako by se jí Bůh snažil něco říct.
Žádné komentáře:
Okomentovat