úterý 18. července 2017

1. Kapitola: Počátek a konec

Úplně na začátek bych řekla jednu věc. Ještě jsem pro román, který píšu, Vyhnanci, na tomto blogu nevytvořila žádnou stránku, nic. Ze začátku možná budu jen pomalu přidávat kapitoly, abych viděla, jestli to vůbec k něčemu je a bude.

Vlastně bych řekla ještě jednu věc. Svou tvorbu jsem nepublikovala už roky, takže mi trvalo, než jsem se k tomuhle dokopala. Je to pro mě strašně divné, zase jednou zveřejnit to, co jsem napsala. Budu tedy ráda za každý feedback, který Vás napadne.

Krátce k Vyhnancům. Jedná se o post-apokalyptický román, hlavní hrdinkou je mladá dívka jménem Alenka, která žije v protiatomovém krytu a chtěla by se, konečně, podívat zpět na povrch. Myslí si, že lidé v protiatomových krytech jsou jedinými přeživší poslední Války, avšak zjistíme, že se lehce mýlí. Příběh se bude odvíjet od tohoto bodu a tvrzení a... nu, pokud Vás to zaujalo, snad si aspoň tu první kapitolu přečtete.

pátek 7. července 2017

Disgusting!

Téměř 3 měsíce jsem na tento blog nic nepřidala.

Tenhle blog, snad naštěstí, nemá tolik čtenářů, aby mě to nějak významně poškodilo (třeba na penězích), ale ublížilo to mým citům. V průběhu těch tří měsíců jsem na tom v jednom období byla poněkud špatně, nechci se na to vymlouvat, ale teď, když je léto a mám konečně čas, bych se snad k tomuhle blogu mohla vrátit.

Ale co na něj začít přidávat, abych si pořád nedopřávala tyhle pauzy? Aby mě to bavilo?

Nechci odejít z českého blogování, ale asi se tak chovám.

Vždycky, když napíšu, jaké změny chystám, nakonec je moc neprovedu, takže to teď nerozepíšu. Ale chci určitě udělat 2 věci: a) zaměřit tenhle blog na svou literární tvorbu a po bůh ví kolika letech ji začít znovu publikovat, b) asi se víc věnovat počítačovým hrám, protože těm se chci i více věnovat do budoucna.

Snad bude tenhle blog do budoucna aktivnější!

A pokud sem ještě čas od času někdo zabloudí, díky. Snad Vám to dokážu vynahradit.


neděle 9. dubna 2017

William Paul Young - Chatrč

Obálkový podnázev: kde se tragédie střetává s věčností / Missy, nejmladší dcera Mackenzieho Allena Phillipse, je unesena během rodinného výletu a důkazy o tom, že byla pravděpodobně zavražděna, se najdou v opuštěné chatrči uprostřed oregonské divočiny. O několik let později obdrží Mack, utápějící se v nejhlubší beznaději, podivný vzkaz, který vypadá, jako by byl od Boha, a ve kterém ho pisatel zve na víkend do chatrče. Přestože Mackovi jeho vlastní počínání připadá nanejvýš pošetilé, vrací se jednoho zimního odpoledne na toto místo, aby znovu vkročil do samého středu svých nejtemnějších nočních můr. To, co tam najde, navždy změní jeho život. 

pondělí 3. dubna 2017

Nezahynula jsem!

I když to tak z mé aktivity může vypadat.

Ne, že by mě z mé aktivity vytrhovala jen škola a práce, pokud jste obeznámeni s hrami od Bioware a sérií Mass Effect, víte, že před týdnem vyšel úplně nový díl, Mass Effect: Andromeda. Přiznám se, že Andromeda pohltila veškerý volný čas, který doma mám (poněvadž svůj drahý Playstation mám bohužel doma, jelikož na koleji televizi nevlastním), a když jsem na koleji, tak většinou dělám věci do školy nebo hraju Overwatch. Shame on me.

Rozhodně bych měla víc psát, a s tím je spjata jedna aktivita, ke které se chci vrátit. Literární deníček. Nejsou to nejzajímavější příspěvky, ale mě to pomůže dokopat se k tomu, abych každý den aspoň něco napsala. Netušíte, jaká to jsou s mojí perfekcionistickou povahou někdy muka.

Také bych rozhodně chtěla napsat pár recenzí, se kterými jsem zase pozadu. Knihy, které čtu do školy, nerecenzuju, ale mám stále pár knih od Vánoc, o kterých bych se tu zmínit chtěla. Stejně tak pozaostávám i s recenzemi na filmy, poněvažd v kinech teď začaly konečně, po dlouhé době, hrát zase něco dobrého.

Tož má drahá Ryder z Mass Effectu: Andromedy.

Nevím, jestli byste úplně stáli o rubriku, kde bych recenzovala počítačové hry, ale možná bych něco řekla k té Andromedě. Pokud jste obeznámeni s tím hráčským prostředím, asi tušíte, jaký kolem ní před vydáním panoval skepticismus a jak je z té hry mnoho lidí rozčarováno kvůli špatným animacím. O tom... bych se možná asi opravdu chtěla vyjádřit.

Co jiného do takovýchto článků psát, než to, co snad do budoucna přijde? Ráda bych vám řekla, že je na mě spoleh, ale pravidelní čtenáři ví, že jsem člověk velice roztěkaný a s nízkým prahem pozornosti. Pokud stojíte o pravidelné updaty na mém životě, v menu najdete odkazy na můj tumblr a twitter, kde někdy svůj život komentuju až moc. Ach.

Tenhle článek vás měl opravdu pouze informovat, že jsem stále naživu. Přeci jen uběhl měsíc po mém posledním článku, takže mě to konečně chytlo a začala jsem se cítit blbě. Zdar.

pátek 3. března 2017

10 stereotypů o INFJ

Aneb co vám k tomu řekne člověk, který sám INFJ je!

Úplně na začátek bych řekla jednu pravdu, kterou lidé na MBTI většinou tak úplně nechápou a proto i MBTI odsuzují - není INFJ jako INFJ. Typy, které Myers-Briggs vymezuje, neurčují tak vaši povahu jako spíše to, jak funguje vaše kognice a váš způsob přemýšlení. V podstatě to nic neříká o vaší empatii či vlastnostech - či-li, neurčuje to vaší povahu. Aspoň ne tak stoprocentně a bezprostředně, jak to možná někdy z různých článků vypadá.

Co jsou tedy ty nejběžnější stereotypy o typu, ke kterému se řadím i já - INFJ?

neděle 26. února 2017

Umělecká hodnota počítačových her - je vůbec nějaká?

Otázka položená v názvu článku je poněkud irelevantní, pokud můj blog sledujete již delší dobu a četli jste některé mé předchozí články - tím pádem na ni již víte odpověď. Já totiž věřím, že počítačové hry uměleckou hodnotu vskutku mají, navzdory skepticismu, který je v diskuzích vznášený naprostou většinou populace. V tomhle článku se pokusím téhle problematice trochu přiblížit.

Bohužel jsem toho nečetla tolik o teorii filmu, něco jsem ale přeci jen četla, a dalo by se říci, že film byl ve svých počátcích ve stejné situaci, jako je nyní počítačová hra. Byl vnímaný jako médium, které ovlivňuje a omezuje adresátovu představivost, jako médium podřadné, "intelektuály" z počátku prostě moc přijímaný nebyl. Samozřejmě, že cesta se mu v průběhu let nějak otevřít musela, protože teď máme Oscary, Grammy, Českého lva, filmové festivaly, kina, uložto, torrenty. Jednoduše řečeno, filmy se staly normální součástí našeho života, stejně jako knihy začaly vycházet na pokračování (ano, myslím tím seriály), a popravdě, pouze pár lidí by nyní argumentovalo, že film, stejně jako kniha, nemůže mít uměleckou hodnotu.

Jaký argument by však použili? Poukázali by na blockbustery, akční filmy, které slouží jen k pobavení publika, a řekli by - tohle mám já, intelektuál, obdivovat?

Ne. Některé filmy existují opravdu jen k tomu, aby se u nich člověk zasmál nebo spokojeně pokýval hlavou nad tím, jak tenhle fešný chlapec pěkně jezdí na motorce či skáče po lesích a vydatně se třpytí. Stejně tak máme knihy, které slouží jen k pobavení čtenáře a nějakou hlubší, skrytou zprávu by v nich hledal snad jen člověk velice znuděný.

A nyní si položme jednu zásadní otázku - cožpak situace u počítačových her není naprosto stejná?

Pro účely tohoto článku jsem se rozhodla srovnat dvě hry, kterým se zrovna věnuju a které stojí na opozitních stranách tohoto spektra - Overwatch a Firewatch. Přiznám se, že jsem je také vybrala, protože se to hezky rýmuje.


Overwatch. Cílem této MOBA hry je, naprosto nečekaně, pouze a jednoduše gameplay. Když si laik představí počítačovou hru, zřejmě ho napadnou hry právě tohoto žánru - kde se jen střílí do nepřátel, případně hraje po týmech, kde naštvané, beďarovité desetileté děti křičí do mikrofonu a jejich rodiče pravděpodobně předstírají, že nikdy žádnou ratolest nestvořili. Tyto hry jsou zábavné, nelze říci, že ne. Avšak co více k nim říct? Nesnaží se hráči předat nějakou myšlenku, nějaké poslání, můžou mít maximálně hezky vymodelované prostředí a dobře utvořené postavy. Je pravdou, že Overwatch je ještě dobrý v tom, že má rozmanité spektrum hrdinů, kteří pocházejí z celého světa, takže by se dalo říci, že Overwatch přeci jen nějakou zprávu předává. To je ale spíše... výjimka.


Firewatch. To je hra z úplně jiného soudku. Jedná se o tzv. walking simulator, protože ve hře prakticky nic jiného neděláte - chodíte, kocháte se prostředím, čas od času slezete z nějaké skály. Vaším hlavním hrdinou je muž jménem Henry, jehož manželka onemocněla předčasnou demencí, která se vyvinula v Alzheimera. Henry teď od ní utíká, a od svého života celkově, do národního parku, kde celé léto bude kontrolovat požáry - bude sloužit jako Firewatch. Nepotkáte zde jedinou postavu, pouze se můžete bavit s vaší šéfovou, Delilah, po vysílačce. A třebaže se zdá, že to vytváří prostor pro příběh poněkud nudný, já se přiznám, že mě hra naprosto pohltila a dokončila jsem ji vlastně za jedno odpoledne. Postavy jsou realistické, prostředí naprosto nádherné, a příběh má podobu mysteriózního dramatu. Nebo ne? Hra předává ve své podstatě jednoduché poselství, a to, že od svých problémů nemůžeme utíkat věčně; třebaže člověk v průběhu hry bude trochu doufat v love story, prostě tomu tak ve finále není a to působí trpce, avšak také neskutečně realisticky a celé to poselství té hry na vás dolehne ještě více. 

Člověk by o takovýchto hrách mohl psát eseje, stati. Hry jako Firewatch bych proto opravdu pokládala za umělecká díla, za něco, co uměleckou hodnotu vskutku má - dotkne se vás to hluboko uvnitř, donutí vás se zamyslet. Má to estetickou hodnotu, což je ve finále pro umění naprosto esenciální. 

Nevím, jestli jsem vás tímhle článkem úplně přesvědčila, ve finále jsem vám ale aspoň předala svůj názor. Pro mě počítačové hry (nebo spíše videohry) uměním vskutku jsou, a možná, že jejich vývoj do budoucna povede k tomu, že tohle už nadále nebude kontroverzní, sporné tvrzení.

úterý 21. února 2017

David Mitchell - Hybatelé

Román o devíti částech. Lehce fantasmagorické postmoderní povídky na sebe velmi volně navazují, aby se v závěru knihy spojily v jeden příběh.
Okinawa, Tokio, Hong Kong, Mongolsko, Petrohrad, Londýn a nakonec New York. Na této cestě můžeme s členem japonského kultu Óm Šinrikjó spoluprožívat jeho pocity po plynovém útoku v tokijském metru, potkáme se s podloudným mongolským obchodníkem a petrohradskou zlodějkou, brutálně zneužívanou mladou Číňankou či zklamanou irskou vědkyní. Jednotlivé příběhy na sebe často až s téměř nepostřehnutelnou jemností navazují a vzájemně se překrývají a předávají čtenáři autorův logicky skvěle promyšlený souvislý příběh o stavu současného světa.
(databazeknih.cz)