pátek 3. března 2017

10 stereotypů o INFJ

Aneb co vám k tomu řekne člověk, který sám INFJ je!

Úplně na začátek bych řekla jednu pravdu, kterou lidé na MBTI většinou tak úplně nechápou a proto i MBTI odsuzují - není INFJ jako INFJ. Typy, které Myers-Briggs vymezuje, neurčují tak vaši povahu jako spíše to, jak funguje vaše kognice a váš způsob přemýšlení. V podstatě to nic neříká o vaší empatii či vlastnostech - či-li, neurčuje to vaší povahu. Aspoň ne tak stoprocentně a bezprostředně, jak to možná někdy z různých článků vypadá.

Co jsou tedy ty nejběžnější stereotypy o typu, ke kterému se řadím i já - INFJ?

neděle 26. února 2017

Umělecká hodnota počítačových her - je vůbec nějaká?

Otázka položená v názvu článku je poněkud irelevantní, pokud můj blog sledujete již delší dobu a četli jste některé mé předchozí články - tím pádem na ni již víte odpověď. Já totiž věřím, že počítačové hry uměleckou hodnotu vskutku mají, navzdory skepticismu, který je v diskuzích vznášený naprostou většinou populace. V tomhle článku se pokusím téhle problematice trochu přiblížit.

Bohužel jsem toho nečetla tolik o teorii filmu, něco jsem ale přeci jen četla, a dalo by se říci, že film byl ve svých počátcích ve stejné situaci, jako je nyní počítačová hra. Byl vnímaný jako médium, které ovlivňuje a omezuje adresátovu představivost, jako médium podřadné, "intelektuály" z počátku prostě moc přijímaný nebyl. Samozřejmě, že cesta se mu v průběhu let nějak otevřít musela, protože teď máme Oscary, Grammy, Českého lva, filmové festivaly, kina, uložto, torrenty. Jednoduše řečeno, filmy se staly normální součástí našeho života, stejně jako knihy začaly vycházet na pokračování (ano, myslím tím seriály), a popravdě, pouze pár lidí by nyní argumentovalo, že film, stejně jako kniha, nemůže mít uměleckou hodnotu.

Jaký argument by však použili? Poukázali by na blockbustery, akční filmy, které slouží jen k pobavení publika, a řekli by - tohle mám já, intelektuál, obdivovat?

Ne. Některé filmy existují opravdu jen k tomu, aby se u nich člověk zasmál nebo spokojeně pokýval hlavou nad tím, jak tenhle fešný chlapec pěkně jezdí na motorce či skáče po lesích a vydatně se třpytí. Stejně tak máme knihy, které slouží jen k pobavení čtenáře a nějakou hlubší, skrytou zprávu by v nich hledal snad jen člověk velice znuděný.

A nyní si položme jednu zásadní otázku - cožpak situace u počítačových her není naprosto stejná?

Pro účely tohoto článku jsem se rozhodla srovnat dvě hry, kterým se zrovna věnuju a které stojí na opozitních stranách tohoto spektra - Overwatch a Firewatch. Přiznám se, že jsem je také vybrala, protože se to hezky rýmuje.


Overwatch. Cílem této MOBA hry je, naprosto nečekaně, pouze a jednoduše gameplay. Když si laik představí počítačovou hru, zřejmě ho napadnou hry právě tohoto žánru - kde se jen střílí do nepřátel, případně hraje po týmech, kde naštvané, beďarovité desetileté děti křičí do mikrofonu a jejich rodiče pravděpodobně předstírají, že nikdy žádnou ratolest nestvořili. Tyto hry jsou zábavné, nelze říci, že ne. Avšak co více k nim říct? Nesnaží se hráči předat nějakou myšlenku, nějaké poslání, můžou mít maximálně hezky vymodelované prostředí a dobře utvořené postavy. Je pravdou, že Overwatch je ještě dobrý v tom, že má rozmanité spektrum hrdinů, kteří pocházejí z celého světa, takže by se dalo říci, že Overwatch přeci jen nějakou zprávu předává. To je ale spíše... výjimka.


Firewatch. To je hra z úplně jiného soudku. Jedná se o tzv. walking simulator, protože ve hře prakticky nic jiného neděláte - chodíte, kocháte se prostředím, čas od času slezete z nějaké skály. Vaším hlavním hrdinou je muž jménem Henry, jehož manželka onemocněla předčasnou demencí, která se vyvinula v Alzheimera. Henry teď od ní utíká, a od svého života celkově, do národního parku, kde celé léto bude kontrolovat požáry - bude sloužit jako Firewatch. Nepotkáte zde jedinou postavu, pouze se můžete bavit s vaší šéfovou, Delilah, po vysílačce. A třebaže se zdá, že to vytváří prostor pro příběh poněkud nudný, já se přiznám, že mě hra naprosto pohltila a dokončila jsem ji vlastně za jedno odpoledne. Postavy jsou realistické, prostředí naprosto nádherné, a příběh má podobu mysteriózního dramatu. Nebo ne? Hra předává ve své podstatě jednoduché poselství, a to, že od svých problémů nemůžeme utíkat věčně; třebaže člověk v průběhu hry bude trochu doufat v love story, prostě tomu tak ve finále není a to působí trpce, avšak také neskutečně realisticky a celé to poselství té hry na vás dolehne ještě více. 

Člověk by o takovýchto hrách mohl psát eseje, stati. Hry jako Firewatch bych proto opravdu pokládala za umělecká díla, za něco, co uměleckou hodnotu vskutku má - dotkne se vás to hluboko uvnitř, donutí vás se zamyslet. Má to estetickou hodnotu, což je ve finále pro umění naprosto esenciální. 

Nevím, jestli jsem vás tímhle článkem úplně přesvědčila, ve finále jsem vám ale aspoň předala svůj názor. Pro mě počítačové hry (nebo spíše videohry) uměním vskutku jsou, a možná, že jejich vývoj do budoucna povede k tomu, že tohle už nadále nebude kontroverzní, sporné tvrzení.

úterý 21. února 2017

David Mitchell - Hybatelé

Román o devíti částech. Lehce fantasmagorické postmoderní povídky na sebe velmi volně navazují, aby se v závěru knihy spojily v jeden příběh.
Okinawa, Tokio, Hong Kong, Mongolsko, Petrohrad, Londýn a nakonec New York. Na této cestě můžeme s členem japonského kultu Óm Šinrikjó spoluprožívat jeho pocity po plynovém útoku v tokijském metru, potkáme se s podloudným mongolským obchodníkem a petrohradskou zlodějkou, brutálně zneužívanou mladou Číňankou či zklamanou irskou vědkyní. Jednotlivé příběhy na sebe často až s téměř nepostřehnutelnou jemností navazují a vzájemně se překrývají a předávají čtenáři autorův logicky skvěle promyšlený souvislý příběh o stavu současného světa.
(databazeknih.cz)

čtvrtek 16. února 2017

A Series of Unfortunate Events (2017)


Lemony Snicket: Řada nešťastných příhod je poměrně známý fantasy film a z jeho popularity se letos rozhodl trochu vytěžit Netflix, který jej převedl do seriálové adaptace v hlavní roli s Neilem Patrickem Harrisem.

neděle 22. ledna 2017

Etymologické pozadí vašeho fiktivního světa

Opravdu velmi dlouho jsem nenapsala nic o "psaní". A to vskutku vražedně dlouho. Můžete vinit nedostatek inspirace i mou vlastní lenost, brát vám to nebudu. Když jsem proto dneska přemýšlela, čemu bych se mohla věnovat, abych konečně také něco zařadila do této kategorie, došlo mi, že můžu psát o věci, která mě pronásleduje už několik let.

neděle 15. ledna 2017

Zkouškové!

Udělala jsem si takové předsevzetí - aspoň jednou za týden tady publikovat jeden článek. Zatím se mi to více méně dařilo. Myslím. Byly tam nějaké prodlevy, ale vždycky jsem si vzpomněla, že bych vlastně měla tenhle týden ještě něco napsat.

Tak teď koukám na ten blog a vidím, že od minulé neděle uběhlo dalších sedm dní. Týden! Jenže já mám zkouškové a nic smysuplného teď ze sebe nevyplodím, takže o tom teď ten článek více méně je.
Krátce v tomhle článku ale uvedu skvělý prokrastinační prostředek, do kterého jsem se o Vánocích dostala a upřímně se stále sama sobě divím. Overwatch! 

Já, člověk, který nenávidí MOBA hry, si koupil Overwatch.

Ale zatím mě to baví. Až na pár idiotů, na které jsem narazila, je ta komunita docela v pohodě. Ale samozřejmě nehraju competitive, to bych ihned změnila názor. Takže pokud hrajete na evropském serveru a nevadí vám můj nízký level (teď mám snad 33 nebo tak nějak), můžeme hrát někdy spolu. 

Taky samozřejmě za podmínky, že Overwatch hrajete na počítači. Hit me up v komentářích!

Nyní se však vracím zpět ke studiu. Znalostem zdar.

neděle 8. ledna 2017

Rogue One: Star Wars Story (2016)


Rogue One: Star Wars Story je první z nové série samostatných filmů Lucasfilmu. Vypráví příběh skupiny netradičních hrdinů, kteří se dají dohromady, aby splnili odvážný a zdánlivě nemožný úkol: Ukrást plány Hvězdy smrti.(Falcon)